Jen málokterá země dokáže udržovat vysokou životní úroveň obyvatelstva bez mezinárodního obchodu. Pokud by se v každé zemi využívaly pouze tuzemské suroviny, mohl by se v ní vyrábět jen omezený okruh zboží. Díky světovému obchodu je všeobecně dostupná široká škála surovin – od ropy z Blízkého východu až po řezivo z norských lesů.
Obchod rovněž umožňuje širokou distribuci mnoha druhů zboží vyráběných v různých zemích a přispívá též k rozvoji domácího průmyslu:
Ø do země přitékají peníze z plateb za vyvážené zboží a služby
Ø dovážené suroviny podporují domácí výrobu a vývoz tuzemského zboží
Ø zvýšená průmyslová výroba vede k rozšiřování odvětví služeb v oblastech, jako je bankovnictví, nákladní přeprava, pojištění
Ø stoupá zaměstnanost a jednotlivá odvětví najímají nové pracovní síly, aby dostála nárokům rozšiřující se výroby a okruhu služeb
Jednotlivé země využívají domácích surovin a specializovaných dovedností k výrobě určitých druhů zboží. Například Indonésie se soustřeďuje na zpracování dřeva. Japonsko na elektroniku. Pokud jsou suroviny a kvalifikované pracovní síly snadno dostupné, průměrné výrobní náklady klesají a stoupá produktivita, což umožňuje dosahovat přebytků vyráběného zboží. Tyto přebytky se poté mohou nabízet za výrobky z jiných zemí, jejichž produkce by byla v tuzemsku příliš drahá. Z obchodu s přebývajícím zbožím a službami se financuje budoucí výroba, dochází ke snižování nákladů, vytvářejí se základy ekonomického růstu a zvyšuje se národní důchod.
Mezinárodní obchod tak vede ke snižování výrobních nákladů po celém světě – průměrný zaměstnanec si za své peníze může koupit více zboží a zvyšuje se životní úroveň.
Volný obchod se lépe prosazuje v rámci určitých seskupení států než v celosvětovém měřítku. Existují dva hlavní typy společenství, zaměřených na volný obchod: Pásmo volného obchodu a Celní unie.